7mVážení přítomní, dámy a pánové,

děkuji za možnost tady dnes být a připojit se k této slavnosti. Nejsem tu poprvé, moje rodina pochází z tohoto kraje, jsem tu svým způsobem doma. Tím vděčněji tu dnes před Vámi stojím.

Přinejmenším v posledních letech mluvil na tomto shromáždění vždycky jeden řečník z oblasti přírodních věd a jeden zástupce církve. Já jsem tu dnes za církev, můj život ale zahrnuje tři velké oblasti, ve kterých jsem mohl působit a které formovaly můj pohled na svět: přírodní vědy (polovinu života jsem prožil jako entomolog), elektronická média, ve kterých jsem strávil další podstatnou část svého profesního života, a samozřejmě církev, které jsem sloužil už při civilním zaměstnání, v posledních letech pak naplno.

Všechny tyto tři oblasti spojuje jedno zřetelné téma: Pravda, láska k pravdě, touha po jejím poznání a předání. Je to téma, které na toto místo bytostně patří. Ti, jejichž odkaz je dnes s tímto místem spojen především, pobělohorští exulanti, opouštěli svoji vlast právě proto, aby mohli zůstat věrní pravdě, kterou objevili v evangeliu. Ta pravda, Boží pravda, jak věřili, jim stála za to. Dnes ovšem žijeme v době, kdy skutečná pravda už nezajímá skoro nikoho a kdy takzvanou „pravdou“ může být cokoli.

Když Nazaretský Ježíš říká při výslechu Pontiu Pilátovi: Já jsem… proto přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě, reaguje Pilát otázkou: Co je pravda? Vždycky jsem této jeho replice rozuměl jako povzdechu skeptika, který ztrácí víru v možnost tu skutečnou pravdu mezi záplavou lží rozpoznat. Dnes, možná pod vlivem dnešní doby, v ní slyším vyznání rezignovaného agnostika: Co s pravdou? K čemu by mi měla být? Stále žasnu nad tím, jak blízká je současná doba časům apoštolů.

Když ale mluví o pravdě bible, stojí v pozadí hebrejský rozměr toho pojmu. Slovo emet můžeme přeložit pravda, a je to tak dobře, ale také věrnost. Lidé ztratili zájem o pravdu, neztratili ale touhu po věrnosti, jakkoli být věrní většinou neumějí. Věrnost se v podstatě cení, pokud někdy ne obecně, tak v konkrétních případech vesměs ano.

Podobně jako se vytratil zájem o pravdu, mizí i zájem o církev. Dnešní svět už od ní čeká nanejvýš čistě pozemský servis: péči o nemocné, postižené, chudé a umírající. Kdyby si ale křesťané podrželi naději jen pro tento život, stali by se nejubožejšími ze všech lidí. Skutečné bohatství církve je ve věcech transcendentních. To dnešní svět jakoby neviděl.

Navzdory ztrátě zájmu o církev ale roste zájem o boha, byť primárně ne o Boha bible. Lidé ale začali znovu vnímat duchovní rozměr života. To je oproti ještě nedávné minulosti docela nápadná změna.

Ztratil se i zájem o historii. Co bylo, bylo, dnes je dnes. Carpe diem – nikoli kvůli nejistotě zítřka, ale z naivní představy či neuváženého pocitu, že zítra musí být stejně dobře jako dnes. Ono ale nemusí.

Kde se to všechno vzalo? Co se pokazilo, že věci našim předkům tak vzácné ztratily svou hodnotu? Že si tolik lidí přestalo vážit pravdy, církve a dědictví otců? Příčin bychom jistě našli celou řadu, vnímám tu i vinu samotné církve. Kristův důraz na obsah, na stav lidského srdce, nám mnohdy překrylo farizejské zaměření na vnější formy. Nejednou jsme jen natírali hroby na bílo, řečeno biblickým obrazem, místo abychom usilovali o vyléčení kořenů, ze kterých lidské problémy vyrůstaly. To církev připravilo o věrohodnost.

Když Kristus Pán vytýkal tyto způsoby farizejům, měl jim výslovně za zlé, že opustili, co bylo v mojžíšovském zákoně důležitější než vnější formy, totiž že zanedbávali právo, milosrdenství a

věrnost. Možná není tak úplně od věci o těchto třech pojmech a jejich postavení či hodnotě

v současné společnosti přemýšlet.

Právo – zdánlivě velmi významné téma dnešní Evropy. O lidských právech se mluví a píše na všech stranách. Jako křesťan se ale potřebuji ptát: Jde ještě o stejné právo, jaké znal biblický člověk? Je to ještě právo, na kterém záleží Pánu Bohu?

Nemyslím. Dnešní člověk vnímá právo jako nárok, jehož předpokladem či zdrojem je představa rovnosti všech lidí. Jenže lidé si nikdy nebyli a nikdy nebudou rovni, už proto, že nejsou všichni stejní. Nemluvím o rovnosti ve smrti, se kterou nikdo nic nenadělá. Nemluvím ani o rovnosti před zákonem, jejíž požadavek pokládám za samozřejmý. Dnešní doba ale z rovnosti udělala jednu ze základních a všeobecných charakteristik společnosti, obecný nárok, čímž začala stavět Potěmkinovy vesnice.

Rovnost lidí není biblickou hodnotou. S požadavkem rovnosti přišla až Velká francouzská revoluce, která také hned ukázala, kam touha po všeobecné rovnosti vede, totiž právě k té nezpochybnitelné rovnosti ve smrti. To ale není hodnota, po které by člověk toužil.

Biblický pohled na právo byl a je jiný, právo v něm nepředstavuje nárok ani nevyrůstá z požadavku rovnosti. Biblické právo znamená spravedlnost, tedy respekt k řádu. Žádá po člověku, aby nikomu nekřivdil a nikomu neubližoval. Přitom normou tu není žádná obecná abstraktní spravedlnost, která jakoby existovala i nad Bohem, ale zřetelně formulovaný zákon. Spravedlivé je to, co je s právem, tedy podle zákona.

Přitom ale biblický pohled nezůstává jen u pasivního přístupu. Naopak, zve a vybízí k aktivitě milosrdenství, k druhému pojmu, který se v Kristových výtkách farizeům objevuje. Krásně je to vidět na známém lidovém přísloví Co sám rád nemáš, nedělej druhému. Podobné rady najdeme u celé řady starých kultur. Ježíš tuto radu přijme, ale otočí ji a řekne: Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi. Člověk v jeho pojetí není či nemá být pasivní hříčkou v rukou osudu, okolností či slepých sil nutnosti, ale aktivním spolutvůrcem svého údělu i údělu svých bližních.

Umíme ještě být milosrdní? Jde nám to těžko. Neumíme milosrdně jednat a ještě mnohem obtížnější nám připadá milosrdenství přijímat. Milosrdenství hyne na našich komplexech a na našem nedostatku sebevědomí. Své děti jsme mnohdy učili zůstávat v koutku v domnění, že je tak naučíme pokoře, naučili jsme je ale slabosti, protože skutečná pokora je výsadou silných. Zaráží nás neomalenost významné části mladé generace, a neuvědomujeme si, že hulvátsky se projevují lidé slabí a zakomplexovaní, kteří potřebují pomoc a přijetí.

Úbytě milosrdenství podporuje i důraz na právo vnímané jako nárok. Nárok milost zabíjí a drolí společenství na množinu jednotlivců. Má-li někdo na něco nárok, proč bych se nad ním slitovával a pomáhal mu, ať mu pomůže stát.

A pak to poslední: věrnost, o níž jsem už mluvil v souvislosti s pravdou. Toužíme po ní, a současně ji nedokážeme zachovat. Ztrácíme ji, protože ji vnímáme jako profit, nikoli jako úkol. Čekáme od ní zabezpečení, ne příležitost ke službě druhému. Chceme, aby nám věrní zůstávali ti druzí, sami jsme ochotni zachovat věrnost, jen pokud nám to přinese nějaký zisk nebo alespoň neuškodí. Tak se ale skutečná věrnost udržet nedá.

Protože ztrátu věrnosti cítíme, chtěli bychom si ji udržet a nevíme jak, saháme i tady po farizejských způsobech léčby symptomů a vnějších projevů. Vadí nám rozvody, neptáme se ale, proč se lidé přestávají milovat. Je to tak dobře? A jestli ne, co s tím?

Tady je každá rada drahá. Nepochybně je třeba uvolnit prostor docela novým pohledům na svět a jeho souvislosti. Informační společnost funguje v mnoha ohledech úplně jinak, než jak jsme byli zvyklí, a moje generace do tohoto sytému už nikdy plně nepronikne. Současně je třeba plně respektovat vlastnosti, které jsou lidstvu vrozené a které se mění až v řádu staletí, pokud vůbec. Experimenty sociálního inženýrství jsou vysoce nebezpečné.

Biblické principy se v tomto ohledu ukazují být nanejvýš užitečné. V bibli jsou prezentovány na konkrétních příkladech, to nás opět svádí k důrazu na použité formy, ty je ale třeba měnit. Držet je třeba právě jen principy. Zápas o rozlišení podstatného a proměnlivého patří k našim nejdůležitějším, ale také nejobtížnějším úkolům.

Leccos se mění, pozorný pohled ale odhalí, že i v nastupující generaci žije veliký potenciál k dobrému, jen její projevy a způsoby už budou odlišné do těch, na které jsme zvyklí. Nebojme se toho, vždyť i všechny ty změny jsou nakonec v rukou Božích. Důležité bude, aby naše vlastní rozhodování respektovalo Boží řády. Historie nás v tom může všelijak poučit. I s ní je ale třeba zacházet opatrně. Apoštol Pavel neváhá vyznat, že na minulost zapomíná, nechává ji za sebou, aby se tím více mohl soustředit na cíl, který vyhlíží. Přitom ale opakovaně připomíná, co je psáno, tedy to, co mu nabízí minulost. Jeho odvracení od minulosti tedy není absolutní, ale účelové.

Minulost mu není kotvou bezpečí, ale pomocníkem na cestě k cíli. Umí z ní čerpat, nenechává se jí ale svázat. Slouží mu k cestě dál, nikoli k návratům. A cílem je mu teprve to, co naši pozemskou existenci, tu minulou, přítomnou, ale i tu budoucí, ještě daleko přesáhne. Kéž bychom takto dokázali zacházet se svou minulostí, ale i současností i my.

Ing. Petr Raus

první místopředseda Rady Církve bratrské a člen Řídícího výboru ERC

https://portal.cb.cz/lide/petr-raus

 

Projev ke stažení v PDF zde.