Úvod
Spolužití obyvatelův zdejší vísky je zvláštní. Ač rozdílného náboženství, žijí přec všichni v míru; ač dle delšího pozorování je mír tento pouze "na oko", zdánlivý; jinak svými náboženskými úkony a přesvedčením jsou ve vzájemném rozporu. Děti říkají každému (starším lidem) "strýčku", "tetičko". Takto viděl někdy v roce 1927 ves Horky Josef Mlejnek, správce místní školy a zároveň kronikář obce. Kořeny tohoto konstatování je nutno hledat v 17. století. V jeho polovině, po skončení třicetileté války, byla tato obec, součást tehdejšího panství Brandýs nad Orlicí, ještě zcela nekatolická. V následujících 130 letech, až do náboženských reforem císare Josefa II., byli zdejší poddaní vystaveni tlaku rekatolizace. Přesto si jejich velká část udržela víru předků.
Po přehledu vývoje správní příslušnosti obce a církevní správy, jenž je nutný pro pochopení náboženské situace, následuje informace o hospodářské základně obce a jejím demografickém vývoji v 17. a 18. století. Předkládaná studie se pak bude především snažit zmapovat stopy po tajných evangelících od konce třicetileté války až po vznik tolerančních sborů, a to zejména na základě pramenu církevní provenience. Horečtí tajní nekatolíci udržovali svou víru díky četbě zakázaných knih, rodinné tradici, návštevám emisarů z protestantského zahraničí, stykům se souvěrci v sousedních obcích. Na osudech dvou horeckých evangelíku bude podrobněji ukázáno, jak mohl čelit nepřízni doby ten, kdo pro svou víru emigroval, anebo ten, kdo se rozhodl zůstat doma a byl ze strany úřadů vystaven pronásledování.
Vrchnost a správní príslušnost
Ves Horky leží sedm kilometrů severozápadně od Litomyšle, na návrší v nadmořské výšce 338 metrů. První písemná zmínka o Horkách pochází ze září roku 1226, kdy je na listině českého krále Přemysla Otakara I., kterou osvobozuje premonstrátský klášter v Litomyšli a jeho poddané od povinnosti zvané "hlava", uváděn jako svědek vedle ostatních šlechticů z litomyšlského okolí také Glupen de Gor, tj. Hlúpen z Hor. Pocházeli odtud zemané, kteří však ves patrně již pred rokem 1398 prodali. Jedním z nich, který je znám jménem, byl Tomáš Horka z Horek, připomínaný v souvislostech s okolními obcemi v letech 1397-1407. Před říjnem 1406 držel statek na Horkách Tomášek z Cívic.
Pro následující vývoj je velmi důležitým faktem, že před rokem 1541 prodal Heřman Malecký z Malce svůj dědičný statek - celou ves Horky a poddanská hospodářství - bratřím Bohušovi a Janovi Kostkům z Postupic. Kostkové přikupovali od počátku 16. století další obce a tvrze. Tak již roku 1506 držel Jan Kostka z Postupic městečko Heřmanice (dnes České Heřmanice), vzdálené neco málo přes kilometr od Horek. V ohledu správním a hospodářském se sice Heřmanice počítaly k panství Litomyšl, jelikož však Litomyšl byla zbožím zápisným (zástavným) a Heřmanice dědičným (svobodným, alodiálním), nedošlo k jejich úplnému splynutí. V roce 1513 postoupil Vilém Kostka z Postupic některé majetky v Heřmanicích písaři Urbanovi, jenž měl patrně za úkol zorganizovat a samostatně řídit zdejší správu kvůli výše zmíněné odlišnosti v právní povaze držby. Nabízí se otázka, zda nebyly z Heřmanic spravovány i další vsi, zakoupené v okolí Litomyšle Kostky z Postupic do jejich svobodného vlastnictví, mezi nimi i Horky.
Roku 1544 koupil Bohuš Kostka z Postupic od Jana z Perštejna panství Brandýs nad Orlicí. Bohuš byl jedním z čelních představitelů stavovského odboje roku 1547. Po porážce tohoto odboje byl králem Ferdinandem I. potrestán odnětím panství Litomyšl, panství Nové Hrady mu bylo ponecháno do konce života. Na Brandýse nad Orlicí se musel zříci dědičného práva a přijmout toto panství z rukou králových jako léno (manství), totéž byl nucen učinit u zboží, jež dosud vlastnil dědične v okolí Litomyšle. Jednalo se o Heřmanice, Vračovice, Újezdec, Sedlišťky a Pěšice. Tyto vesnice byly zároveň připojeny k brandýskému panství a vytvořily tak jeho jižní enklávy. Roku 1547 se tedy Horky staly součástí panství Brandýs nad Orlicí.
Asi roku 1557 Bohuš Kostka z Postupic zemřel, aniž zanechal přirozených dědiců. Brandýs jako manský statek tudíž připadl králi. Bylo však o něm jednáno s vdovou po Bohušovi, Libuší z Lomnice, jež měla na Brandýse zapsáno velké věno. Toto panství jí tedy bylo prodáno a stalo se opět dědicným (svobodným). Libuše měla z prvního manželství s Bedřichem ze Žerotína syna Jana, jemuž brandýské panství připadlo po její smrti roku 1559. Jan z Žerotína zemřelý roku 1583, zanechal syny Karla a Jana Diviše. Panství po Janově smrti spravovala vdova Magdaléna Slavatová z Chlumu a Košumberka, dokud se ho asi roku 1589 neujal Karel. Ten se pak s bratrem Janem Divišem o otcovské dědictví podělil roku 1597 tak, že každý z nich měl několik panství na Moravě a Brandýs připadl Janu Divišovi. Ten v květnu roku 1660 postoupil všechna práva k Brandýsu své manželce Anně a záhy zemřel. Pozůstalá vdova pak panství ješte téhož roku přenechala svému švagrovi Karlu staršímu ze Žerotína. Tomu bylo panství Brandýs za jeho politické postoje během stavovského povstání (věrnost císařské straně) zabaveno českými stavy v listopadu 1619. Panství měl jako komorní statek spravovat Adam Chval Kunaš z Machovic. Výnos z panství byl určen šlechtě z práchenského a bechyňského kraje, jejíž statky byly vypleněny Marradasovým vojskem. Po bitvě na Bílé hoře bylo již na konci roku 1620 panství Karlu staršímu ze Žerotína restituováno. Po jeho smrti roku 1636 zemřela záhy i vdova po něm, Kateřina z Valdštejna. Panství měl zdědit Žerotínův vnuk - Karel Bruntálský z Vrbna. Na Žerotínově pozůstalosti však vázla vysoká pohledávka Marie z Lipé, rozené Zárubové z Hustiřan. Po vleklých jednáních jí bylo brandýské panství postoupeno roku 1644. Smlouvou z dubna roku 1652 pak toto panství prodala hraběti Janovi Bedřichovi z Trautmannsdorfu.
Jelikož Jan Bedřich zároveň držel rozsáhlé sousední panství Litomyšl, zrušil samotnou správu brandýského panství a přesunul ji do Litomyšle. Z Horek je např. v litomyšlském urbáři z roku 1659 uveden panský dvůr a rybníky, nikoliv již soupis hospodářů na poddanských gruntech a jejich povinnosti. Podobně je tomu u některých dalších vesnic z jižních enkláv brandýského panství. Pro berní účely (kontribuci) ale byla obě dominia evidována nějaký čas odděleně. U brandýského panství zde však situaci komplikoval fakt, že většina vsí ležících jižně od Brandýsa patřila ke kraji chrudimskému, samotný Brandýs a vsi od něj severně položené ke kraji hradeckému. Roku 1674 jsou Horky při revisitaci berní ruly vedeny mezi vesnicemi, které jsou "od panství Brandejsa k tomuto panství (litomyšlskému) in contribuendo připojené".
Poté, co roku 1652 získala panství Litomyšl a Brandýs nad Orlicí v osobě Jana Bedřicha z Trautmannsdorfu jednoho majitele, se tedy začal rozvolňovat svazek mezi vesnicemi tvořícími jižní enklávy brandýského panství a jeho jádrem v bezprostředním okolí Brandýsa. Tyto vesnice bylo vhodnější díky jejich geografické poloze přičlenit v ohledu hospodářském a berním k Litomyšli. Stalo se tak definitivně po roce 1696, kdy Jan Bedřich zemřel. Za pozůstalé děti spravovala jmění až do roku 1699 vdova Marie Eleanora Klára, rozená ze Šternberka, s poručníky. Toho roku se synové rozdělili o dědictví po otci a při té příležitosti byly od Brandýsa odděleny jižní vsi a privtěleny k Litomyšli. V samém závěru 17. století se tak Horky stávají soucástí litomyšlského zámeckého panství a zaniká díl brandýského panství v kraji chrudimském.
Panství Litomyšl získal nejstarší syn František Václav z Trautmannsdorfu. Držel ho přes půl století až do své smrti roku 1753. Tehdy se panství ujala jeho nejmladší dcera Marie Josefa, provdaná za Františka Josefa Jiřího, hraběte z Valdštejna. Po jeho smrti roku 1757 bylo panství odevzdáno ovdovělému hraběti, jenž roku 1758 získal přídomek z Vartemberka a jejich plnoletému synovi Emanuelovi Filibertovi. Ten pak v letech 1758-1765 spravoval dominium za svého mladšího bratra Jiřího Kristiána, dokud tento nedosáhl plnoletosti. Jiří Kristián z Valdštejna - Vartemberka držel panství Litomyšl do roku 1791, kdy zemřel. Poté byli jeho potomci (syn Jiří Josef, zemřelý 1825, vnuk Antonín, zemřelý 1848) litomyšlskou, a tudíž i horeckou, vrchností až do zrušení patrimoniální správy založené na poddanství roku 1848.
Patrimonia však pokracovala ve své úřední činnosti ve formálně nezměněné podobě, ale již v plné závislosti na státu, ješte po přechodnou dobu do 1. 7. 1850, kdy vstoupil v platnost obecní řád. Horky pak v letech 1850-1960 přináležely k okresu Litomyšl, od roku 1961 k okresu Svitavy.
Církevní správa
Horky byly odjakživa prifařeny k Českým Heřmanicím. Není zpráv, že by někdy na Horkách byla kaple či kostel. Katolická fara existovala v Heřmanicích již ve středověku, zmiňována je od poloviny 14. století. Za husitské revoluce v 15. století se v Čechách vyspělá organizace katolické farní sítě rozpadla. Vetšina existujících far prešla do rukou utrakvistů, část jich zcela zanikla či se opuštěné farní kostely změnily v kostely filiální nebo kaple. Dle zpráv z let 1607-1625 byl v Českých Heřmanicích buď bratrský sbor nebo farnost podobojí.
Držitelé Horek - Kostkové z Postupic, Žerotínové i Marie z Lipé - byli ochránci jednoty bratrské. Litomyšl a Brandýs nad Orlicí byly v 16. století významnými centry jednoty. Po porážce stavovského povstání roku 1620 využil Karel starší ze Žerotína výhodnou polohu svého brandýského panství k ukrývání nekterých bratrských kneží, pronásledovaných císařskými dekrety a protireformačními komisaři. Žerotín byl po celá 20. léta 17. století přesvědčován komisaři, aby ze svých služeb propustil bratské kněze i nekatolické úredníky a zaměstnance. Různou taktikou a díky starým známostem se mu však dařilo českobratrský charakter svého pantsví udržet. Poměry se radikálně zhoršily po vydání Obnoveného zřízení zemského roku 1627, dle něhož již nešlo o opatření proti nekdejším povstalcům vůči císaři, ale o zásah proti nekatolickým vyznáním a jejich nositelům vůbec. Katolické náboženství se stalo jediným povoleným v zemi. Brandýské panství se tehdy stalo nástupním prostorem pro odchod bratrských kneží do emigrace, z výnosu panství byla hospodářsky podporována jednota v polském exilu. Sám Žerotín, prestože mu bylo dovoleno panství nadále spravovat, byl nucen pobývat v slezské Vratislavi. Přes jeho odpor byl ve 30. letech 17. století dosazen coby správce dřívejší bratské fary v Brandýse choceňský katolický farář, člen dominikánského řádu.
Situace brandýské fary dokládá stav farní organizace po Bílé hoře a Obnoveném zřízením zemském, kdy síť utrakvistických a bratrských far během několika let zcela zanikla.Přes úsilí pražského arcibiskupa kardinála Arnošta Harracha se nepodařilo vybudovat řádně fungující katolickou farní sít. Nejen, že se nedařilo obnovit předhusitské fary, ale ani nahradit předbelohorské nekatolické fary katolickými. Stav farní síte v Čechách byl zcela katastrofální. Typickým reprezentantem farní správy v Čechách se stal farář, resp. děkan, spravující kromě své vlastní farnosti ješte jeden nebo několik dalších obvodů někdejších předhusitských far, které měly v jeho době statut inkorporovaných far, filiálních kostelů nebo kaplí. Ke každé z těchto svatyní přitom zpravidla patřilo několik vsí. Velký rozsah těchto farních obvodu tak značne ztežoval pastorační péči, na brandýském panství o to obtížnější, že toto dominium až do roku 1652 držela vesměs nekatolická šlechta.
Stav církevní správy a postup rekatolizace na brandýském panství po třicetileté válce nejlépe dokláda soupis poddaných podle víry z roku 1651. Všechny zdejší fary a filiální kostely tehdy spravoval vysokomýtský děkan, jenž pro ně vydržoval kaplana, člena benediktinského řádu. Přehled farních a filiálních kostelů na brandýském panství, spravovaných takto jedním knězem, podávají následující řádky:
Fara Brandýs nad Orlicí, kostel zasvecen Božímu vstoupení (Nanebevstoupení Páne),
filiální kostel v Českých Libchavách, založení sv. Víta,
filiální kostel ve Svatém Jirí, založení sv. Jirí.
Fara České Heřmanice, kostel založení sv. Jakuba Apoštola Většího,
filiální kostel ve Vračovicích, založení sv. Jana Křtitele.
Fara Morašice, kostel založení sv. Petra a Pavla.
V uvedených farnostech je k roku 1651 zaznamenáno více než dvanáct set obyvatel zpovědního věku, z nichž se ješte 70% přihlásilo za nekatolíky.
Heřmanská farnost byla spravována z Brandýsa až do roku 1720, kdy teprve byla zaopatřena vlastním knězem. Do té doby sem duchovní z Brandýsa jen zajíždel, v Heřmanicích nebydlel. Fara heřmanská byla tedy do roku 1720 privtělena k osazené faře brandýské. V titulu správce takto spojených farností se však někdy objevuje titul faráře heřmanského na prvním místě a brandýského až na druhém. Vzájemný poměr obou farností tak není zcela jasný. Jejich společná správa se odrážela různou měrou i v písemnostech, jež správce spojených far vyhotovoval. Přehledně uvádí postavení fary v Heřmanicích a posloupnost jejích správců v období 1639-1789.
Horečtí obyvatelé to tedy neměli ke svému duchovnímu správci po roce 1720 daleko, sotva 1,5 kilometru. Heřmanský farář, resp. administrátor dostal časem k ruce i pomocného kněze (kostelní kněz, kaplan, kooperátor). V matrikách jsou pomocní kneží v Heřmanicích ponejprv zmiňováni v letech 1736 a 1745, od roku 1748 se již vyskytují neustále. Sloužili zde povětšinou několik let, některí z nich však na místě setrvali jen několik měsíců. Ve 30. a 40. letech 18. století občas vypomohli i litomyšlští piaristé, farnost se v této době stala též cílem jezuitských misionářů.
Situace v heřmanské farnosti se radikálně mění po vyhlášení tolerančního patentu v říjnu 1781. Potomci místních evangelíků se mohli opět veřejně přihlásit k víře, kterou si udrželi i pres násilný tlak rekatolizace. Navečer dne 3. prosince 1781 se dle vzájemné domluvy sešel zástup nekatolíků z Buciny, Sloupnice, Javorníka a Horek ve statku Jiřího Čapka v Českých Heřmanicích, kam byli svoláni i heřmanští osadníci. Následujícího dne byl podán řediteli litomyšlského panství sumární výčet obyvatel a domů dle jednotlivých vesnic, z nichž se hlásí evangelíci. Střediskem protestanstkého hnutí se na litomyšlském zámeckém panství stala Bučina, na litomyšlském městském pantství Sloupnice. V těchto obcích se tak ustavily evangelické sbory. Horečtí protestanti patřili ke sboru bučinskému, jenž však až do roku 1785 zůstával bez pastora. Sloupnice získala pastora již v řervnu 1783, horečtí evangelíci tedy požádali o prozatimní přifaření ke sloupnickému sboru, k čemuž jim bylo krajským úřadem v Chrudimi udělelno svolení. Až roku 1783 se tedy podstatná cást horeckého obyvatelstva vymkla z přímé duchovní správy katolického faráře v Českých Heřmanicích, neboť i po vyhlášení tolerančního patentu byli nekatolíci bez vlastního pastora nuceni při křtech a oddavcích využívat služeb katolických duchovních a odvádět jim platy.
Z hlediska možností využití pramenu církevní provenience, vzniklých na centrální úrovni, je důležitá diecézní příslušnost brandýské a heřmanské fary. Po vzniku litomyšlského biskupství v roce 1344 připadla fara v Českých Heřmanicích pod toto nové biskupství, fara v Brandýse zůstala u pražské arcidiecéze. Během husitství litomyšlské biskupství zaniklo a již nikdy nebylo obnoveno. Roku 1664 bylo papežem zřízeno oddělení kraje hradeckého od pražské arcidiecéze samostatné biskupství královehradecké. Teoreticky se tak mělo jednat o obnovu někdejšího litomyšlského biskupství. Založením biskupství v Hradci Králové bylo sledováno usnadění rekatolizace na problematickém území východních Cech. Přestože Brandýs s blízkým okolím patřil ke kraji hradeckému, zůstala brandýská fara i nadále pod pražským arcibiskupstvím. Tak patřila i fara heřmanská, jejíž obvod ležel v kraji chrudimském. Změnu přinesla opět až doba císaře Josefa II., kdy bylo roku 1784 královéhradecké biskupství podstatně rozšířeno přičleněním území krajů chrudimského a čáslavského. Od té doby patří tedy k tomuto biskupství i fary v Brandýse nad Orlicí a Českých Heřmanicích. Jelikož tato událost spadá již mimo hlavní časové období, sledované v této studii, neměla vliv na výber archivních pramenů. Směrodatné zde tudíž bylo zaměření na písemnosti pražského arcibiskupství.
Hospodářská základna obce a demografický vývoj v 17. a 18. století
Aby byl historický obraz obce Horky v 17. a 18. století úplnější, je nutno přičinit několik poznámek, týkajících se hospodářských možností a počtu tehdejšího obyvatelstva. Hlavním zdrojem obživy horecké populace bylo zemědělství. Na rolích se tehdy hospodařilo tzv. trojpolním systémem. Celková rozloha orné půdy v katastru obce byla v 18. století zhruba na polovic rozdělená mezi poddané a zdejší panský dvůr. Na zimu se vysévala pšenice a žito, na jaro ječmen a oves. Sel se též hrách, len a konopí. Část pastvin sloužila dvoru, obecní pastviny všem poddaným. Pasení dobytka bylo provozováno i na neobdělávané půdě (lada, porostliny) a úhoru. Louky, z kterých se sklízelo seno a otavy, se nacházely v okolí horeckých rybníků a potoků, též v tzv. dolcích, podmáčených erozivních údolích mezi poli. Také držba luk byla rozdělena mezi rustikál a dominikál ve stejném poměru, jako u orné půdy. Držitelé stavení, k nimž patřilo jenž minimum pozemků, si další pole a louky najímali od vrchnosti. Většina obdělaných pozemků ležela v okruhu od jednoho kilometru od obce a ani ty nejvzdálenější nebyly dále jak dva kilometry. Tím byla značně usnadněna doprava za polními pracemi, která měla k dispozici rozsáhlou siť cest, z nichž ty významnější spojovaly Horky se sousedními obcemi Cerekvicí, Bohuňovicemi, Netřebím, Českými Heřmanicemi, Tisovou a Pekli. Katastr obce protínala též tzv. Voštice, veřejná dálková cesta, spojující Horky s městy Vysokým Mýtem, Litomyšli a Poličkou. Jak u dvora, tak u poddanských stavení byly též zahrady (štěpnice, sady). Z ovoce se zde pěstovaly hrušky, švestky a jablka.
Od severu a severovýchodu je obec dodnes obklopena místními nejstaršími a největšími rybníky Švábem, Heřmánkem a Velkým Netřebským (nese též jméno Velký Horecký). Na okrajích katastru byly pak v 17. a 18. století malé rybníky Velký Polní, Baláč, Baštovec a Nohavice. Na rybníky Polní a Baštovec upomínají dodnes jen zbytky hrází a pomístní jména. Naprostá většina rybníků byla napájena náhonem odbočujícím u Končin z Končinského potoka (dříve zvaného Švábenice či Švábenický potok) a ústícím v Tisové do potoka Sloupenského.Rybník Baláč a částečně Baštovec byly napájeny místními prameny, rybník Polní byl tzv. Malý nebeský, shromažďovala se v něm dešťová voda z okolních pozemků. Všechny rybníky patřily vrchnosti a sloužily jí k chovu kaprů.
Jediným lesním komplexem v katastru obce byl dubový háj, v němž byla asi roku 1700 zřízena bažantnice ohrazená plotem. Její výměra v polovině 18. století činila přibližně 20 hektarů. Tento dominikální les byl a je dodnes nazýván jako Bažantnice či Obora. Opatrován byl zdejšími hajnými, zvanými dobově bažantník či oborník.
Jak je zřejmé z již výše naznačeného, rozhodující roli v hospodářství na Horkách hrálo hospodářství vrchnostenské - patřil k němu vedle dubového háje a rybníku zejména panstký dvůr. Ten vznikl již v polovině 60. let 16. století. Jeho chod byl řízen šafářem a šafářkou. Rozsáhlé pozemky patřící ke dvoru byly obdělávány robotou poddaných. Na dvoře samém byl provozován velkochov hovězího dobytka, prasat a drůbeže (slepice, krůty, husy, kachny). O zvířectvo pečovala dvorská čeládka.
Základní jednotkou poddanského hospodářství byl grunt (usedlost). Za jeho fungování byl odpovědný hospodář. Ke gruntu vedle obytných místností, srubu, chléva, stáje a stodoly patřila již zmíněná pole, louky a zahrady, živý a mrtvý inventář. Nejcennější součástí živého inventáře byla tažná zvířata - koně. Na usedlostech bez koňského potahu sloužily jako tažná síla při polních pracech krávy. I bezzemci obvykle měli alespoň jednu krávu či jalovici. Hovězí dobytek byl též pronajímán, zvláště heřmanským záduším. Jen okrajový význam měl na poddanských hospodářstvích chov ovcí, prasat a drůbeže. Mrtvý inventář tvořilo především náčiní a nářadí sloužící zemědělské výrobě. Zprávy se dochovaly zejména o cennějších kusech vyrobených ze železa. Běžné jsou vozy, pluhy, brány, řezačky, vidle, kosy, motyky, lopaty, sekery. V pramenech se vyjímečně objevují i pila, cep, kopáč, řetěz, pera, postroje. Jen do poloviny 17. století patří mezi příslušenství gruntu i zbroj (ručnice, kord, oštěp, plech, přilba). Z cennějšího vybavení domácnosti se lze setkat se stolem, almarou, hrncem, kotlem, díží, rendlíkem či peřinami. Drhlen již upozorňuje na nejvýznamnější doplňkový zdroj obživy - zpracování lnu (přadlactví a tkalcovství).
Len se sušil a zpracovával v pazderně (dnešní čp. 20), první zmínka o ní pochází již z roku 1682. Z litomyšlského panství byla příze prodávána na Moravu, do Slezska a Kladska, část příze ale zpracovávali domácí tkalci, jichž bylo v 70. letech 18. století až patnáct. Vyrobené plátno se prodávalo do Prahy či na místních trzích. Výhodné odbytové podmínky panovaly i díky výkupu tzv. komisního plátna (pro armádu). Přadláctví a tkalcovství byly však záležitostí sezónního charakteru, provozovaly se v době, kdy nebylo napilno s polními pracemi. Další příležitostí k výdělku bylo i provozování jiných řemesel (bednář, kovář, krejčí, švec, tesař, truhlář) a nádenická práce (mlatec, sekáč) potřebná v panském dvoře či u movitějších sousedů. Řemeslem či nádenickou prací si přilepšovaly ty vrstvy obyvatelstva, jež nedisponovaly dostatečnou výměrou orné půdy.
Celé obci sloužila hospoda a mlýn. Již v 16. století se šenkovalo na dnešním čp. 2. Jednalo se o tzv. výsadní krčmu. V první polovině 18. století byla vrchnostenským nákladem vystavěna nová hospoda - dnešní čp.5. Mlynář je v souvislosti s Horkami zmiňován již roku 1571, první potvrzená zpráva o horeckém mlýnu je však až z roku 1620. V 17. století byl tento mlýn, zvaný Nový pod Horkami, vrchnostenským zařízením a mlynářům byl jen pronajímán za roční plat a výkrm vepřů. Stával pod rybníkem Heřmánkem, snad proti výpusti uprostřed hráze. zdejší mlynáři jsou často zmiňováni v matrikách, zprávy o nich však mizí na konci 80. let 17. století. Na počátku 90. let 17. století se však objevují mlýny na Netřeby (1690) a pod rybníkem Švábem (1692), tedy v těsném sousedství horeckého mlýna. Tyto nové mlýny měly díky své poloze lepší podmínky provozu a nejspíše tak nahradily mlýn horecký. Následujících padesát let pak Horky zůstávají bez vlastního mlynáře. Roku 1740 si pak u severního břehu rybníku Heřmánek postavil vlastním nákladem na pozemcích dnešního čp. 14 poddaný Jan Brýdl mlýn nový (dnešní čp. 40). Tato samota získala ještě během 18. století Podhorky. Zatímco matriky dochované od roku 1641 zachycují demografické charakteristiky obyvatelstva v průběhu času, soupis poddaných podle víry z roku 1651 a zpovědní seznamy z let 1741, 1755 a 1780 podávají celkový obraz horeckého obyvatelstva k určitému datu. Na základě analýzy a srovnání těchto seznamů mezi sebou lze pak sledovat vývoj obce od poloviny 17. století až do poslední čtvrtiny 18. století. Roku 1651 bylo na horkách celkem sedmnáct stavení (včetně panského dvora a mlýna) se 47 obyvateli zpovědního věku, roku 1741 žilo již 230 osob ve 33 domech. Roku 1755 měla obec 35 stavení s 222 osobami, roku 1780 zde bylo 37 domů s 243 obyvateli. Za devadesát let, které dělí soupisy z roku 1651 a 1741, tak došlo k prudkému zvýšení počtu obyvatelstva a počtu stavení, ve kterých tito obyvatelé žili, se zvýšil na dvojnásobek. Mezi lety 1741-1780 pak již počet obyvatel i domů stoupl jen velmi mírně. Nárůst obyvatelstva v druhé polovině 17. století a v 18. století je nutné zcela přičíst přirozenému přírustku. Uvedený počet obyvatel by byl ještě vyšší, pokud by od poloviny 18. století nedocházelo k silnému odlivu osob z Horek stěhováním.
Stavení pro přírůstek obyvatelstva vznikla především na obecní půdě. Dále jsou na kouscích pozemků původních usedlostí zřizovány často nejprve výměnky, jež se později osamostatňují. Plodná půda jim pak bývala vyčleněna nejen z mateřské usedlosti, ale i z obecního a panského. V polovině 18. století již začínají nové samostatné rolnické chalupy početně převažovat nad patnácti původními usedlostmi, jejichž existence je prokazatelně doložena již v 16. století.
Náboženské poměry po třicetileté válce
Vojenské kampaně za třicetileté války a protestanští držitelé brandýského panství brzdili rekatolizaci zdejší oblasti a negovali její dosavadní výsledky. Tak se mohlo stát, že ještě roku 1651 je veškeré obyvatelstvo Horek nekatolické. Sice již od roku 1641 byla vedena na katolické faře v Brandýse nad Orlicí matrika pokřtěných, nicméně je v ní zapsáno naprosté minimum dětí z Horek, což jistě nebylo způsobeno jen tím, že se zde rodilo málo dětí. Tak roku 1641 byly pokřtěny čtyři horecké děti, o rok později jedno dítě, roku 1643 dvě, další pak až roku 1647 a 1649. Pravidelně jsou do matrik zapisovány až od roku 1652, který následoval po již zmiňovaném soupisu poddaných podle víry z roku 1651, kdy bylo brandýské panství ještě velkou převahou nekatolické.
Jelikož byla heřmanská farnost spravována až do roku 1720 z Brandýsa, byla velmi stížena běžná pastorační činnost, což rekatolizaci rozhodně neprospělo. Tak ještě roku 1713 jsou konány bohoslužby střídavě jednu neděli ve farním kostele v Brandýse, druhou ve farním kostele v Heřmanicích. Ve filiálních kostelích se konaly jen o svátku patrona, jemuž byly zasvěceny. Není divu, že správce spojených farností neměl kvůli starostem se křty, oddavky, zaopatřováním umírajících, pohřby a bohoslužbami v takto rozsáhlém obvodu již čas na odhalování nekatolíků, takže ve svých zprávách arcibiskupské konsistoři uváděl, že na jeho území prostě žádní nejsou.
Jelikož tajní evangelíci sami neměli zájem na svém vyzrazení, účastnili se v katolickém kostele povinné velikonoční zpovědi a přijímání. Avšak při odchodu z tohoto světa si byli zcela jasně vědomi víry, kterou skutečně vyznávali. Poukazuje na to sedm případů z let 1702-1719, kdy příbuzný nenechali umírajícího zaopatřit od katolického kněze. Farář to nicméně v matričních zápisech zemřelých přičítal "nedbanlivosti", přestože nejspíše tušil pravý důvod. Dokonce i když byl navštívit nemocného několikrát, nebyl o zaopatření zájem. I po roce 1720, kdy již sídlil správce fary v blízkých Heřmanicích, se vyskytlo několik dalších případů nezaopatření z nedbalosti.
Tajní nekatolíci byli ve své víře posilováni mj. i návštěvami svých souvěrců a konáním vlastních bohoslužeb. Někdy na konci 17. století chodívali na Horky k Janouškům (čp. 17) čeští bratři a drželi zde večeři Páně. Tak ještě dlouho po ukončení třicetileté války měli zdejší obyvatelé zejména díky neutěšenému stavu církevní správy celkem příznivé podmínky pro zachování svých protestantských tradic. Díky plnému vytížení duchovního správce běžnou pastorační činností nebylo přikračováno k rozsáhlejšímu vyhledávání a potlačování tajných evangelíků až do doby, kdy se v této věci opět více angažoval stát za vlády císaře Karla VI. a jeho dcery Marie Terezie.
V době Karla VI. a Marie Terezie
V souvislosti s rozsáhlejším náboženským pohnutím tajných evangelíků v heřmanské farnosti, generální prohlídkou knih a celkem přísnými následnými tresty (mrskání, věznění, pokutování, odvedení na vojnu) došlo roku 1733 k prvním emigracím horeckých obyvatel z důvodu jejich náboženského přesvědčení. Tito emigranti směřovali nejprve do Horní Lužice a odtud do pruského Berlína. Celkem z Horek zběhlo pro víru 21 osob v letech 1733-1743. Usedlosti po emigrantech byly zabaveny vrchností. Zběhlý Jakub Remeš se později se synem Václavem vrátil zpět na Horky. Důvod návratu zůstává neznámý. Možná byl zajat na cestě do Čech při pašování protestantské náboženské literatury, či aby někoho vyvedl do ciziny, a pak byl dodán své vrchnosti. Neví se ani, jak byl po návratu kromě zabavení svého čp. 25 potrestán. Zpravidla byli tito navrátilci vrženi do vězení, mrskáni, podrobeni přísné zkoušce z katolického náboženství a nuceni podepsat revers, že se již nikdy nenechají vylákat k útěku. V době, kdy byl v Čechách, mu zatím v emigraci zemřela dcera Dorota a nejspíše i manželka.
K další rozsáhlejší vlně pronásledování místnich tajných evangelíků došlo ve 40. letech 18. století. Mezi lety 1744-1747 bylo pražským arcibiskupstvím odsouzeno pro "luterské kacířství" celkem dvacet osob z Horek, některé z nich opakovaně. Zasaženo bylo ale všech dvanáct lokalit heřmanské farnosti. K poslednímu velkému potlačení nekatolíků ve farnosti došlo v 70. letech 18. století. z Horek byly tehdy postiženy čtyři osoby.
Nejčastějším proviněním byla držba a půjčování "kacířských knih", díky jejichž četbě si evangelíci udržovali svou víru. Roku 1745 byl ohledně prodeje nekatolických knih zatčen a vyslíchán Václav Litochleb z Morašic, který přiznal, že Bečičkovi na Horky (čp. 27) byla prodána bible. Roku 1746 byli po pátrání a výsleších nuceni horečtí obyvatelé vydat několik knih "kacířských" či z "kaciřství" podezřelých. Václav Šípek z čp. 33 měl psané modlitby, Kateřina, manželka Karla Krejčího z čp. 32, měla "Některé písně ku probuzení" s přivázaným katechismem Martina Luthera "Cestou víry Evangelickýho Křesťana". Tuto knihu půjčila Mariáně, manželce Františka Jarolíma z čp. 30, a bratrům Václavu a Mikuláši Šípkovým z čp. 33. Dále měla "Harfu", vytištěnou roku 1731, a k ní přivázané "Pravidlo víry k vzdělávání církve hennersdorfské". Také držela "Modlitbu za navrácení slova Božího" s "Přídavkem k Harfě", "Zákonkem" a "Manuale de praep. ad mortem" Martina Mollera. U horeckého rychtáře Mikuláše Bečičky a jeho manželky z čp. 27 byly nalezeny "Kancionál nazvaný Cithara Sanctorum Církve Evangelické", vydaný v Lipsku u Samuela Benjamina Waltera roku 1737, "Písně modlitební"Sixta Močidlanského a ůNaučení o začátku křesťanského života" s připojeným "Obhájením učení evangelium svatého. Z dalších ůkaciřských" činů a názorů, za které byli horečtí evangelíci katolickou církví trestáni, lze dále jmenovat zejména posměch obrazům svatých, víru ve dvě svátosti, pohoršlivé mluvení o očistci, proti kultu svatých a neporušenosti jazyka sv. Jana Nepomuckého, přijímání pod obojí. Odsouzení kacíři či navrátivší se z emigrace však nebyli vylučováni z vesnického společenství, ale objevují se stále i mezi kmotry a svědky při sňatcích.
Vedle farního kléru měli napomáhat rekatolizaci řádoví kněží. V letech 1730,1735,1736, 1749 a 1751 tak působili v heřmanské farnosti též jezuitští misionáři Jakub Sies, František Fleišer, Jan Hlavsa a Jan Škrochovský.
Dva osudy
Těžkosti a rozhodování, s nimiž se museli potýkat tajní evangelíci, lze patrně nejlépe přiblížit na osudech dvou konkrétních jednotlivců. Jedním byl Jiří Andrle, který čelil nepřízni doby doma v Čechách, druhým Jan Janoušek, jenž se rozhodl pro svobodné vyznávání své víry v emigraci. Aby byl obraz jejich životní pouti co nejúplnější, jsou uváděny též údaje demografického a hospodářského charakteru.
Jiří Andrle
jiří Andrle pocházel z Českých Heřmanic, kde se narodil 21. března 1696 Janu Andrlemu a jeho ženě Marianě. Svůj první z celkem tří sňatků uzavřel Jiří s Kateřinou Jirečkovou, taktéž z Heřmanic, roku 1717. V tomto manželství se mu narodilo 9 dětí - 7 v Heřmanicích, 2 na Horkách.
S Jiřím se setkáváme na Horkách prvně v březnu roku 1730, kdy vyměnil svou hospodu v Heřmanicích s Jakubem Eliášem za dnešní čp. 15 na Horkách. Heřmanská hospoda měla hodnotu 130 kop grošů míšeňských a žádné dluhy na ní nevázly.Čp. 15 se tehdy cenilo na 200 kop, vázl na něm však dluh ve výši 64 kop, který se měl v ročních splátkách po 2 kopách splácet do pokladny záduší heřmanského kostela. Jiřímu Andrlemu se tak jeho horeckou usedlost podařilo doplatit až roku 1766. Nákup nemovitostí na splátky byl však v této době zcela obvyklý. K zakoupení tak bylo třeba jen menšího množství peněz jako závdavku, v tomto případě se to dokonce odbylo bez hotovostí zcela.
O Jiřího hospodaření na Horkách víme jen málo. Od Jakuba Eliáše převzal z usedlostí jen sekeru, motyku, lopatu a něco konopí. Polí patřilo ke stavení šest kusů, roztroušených po celém horeckém katastru, mezi rybníky Heřmánkem a Velkým byla louka zvaná Palouk. Podle předpisů měl Jiří vykonávat pěší neboli ruční robotu tři dny v týdnu. Vedle polního hospodářství pracoval též jako tkadlec a dařilo se mu snad natolik, že místo roboty raději odváděl její peněžitou náhradu.
První zprávu o tom, že Jiří byl tajný evangelík máme z roku 1733, kdy jeho dva bratři František a Jakub emigrovali pro víru do Lužice. Navraceli se pak zpět do vlasti jako emisaři, aby odváděli do zahraničí další souvěrce a těm, kteří zůstali v Čechách přinášeli duchovní posilu ve formě knih. Ještě téhož roku 1733 obdržel Jiří od bratra Františka Nový zákon. Od roku 1737 pobývali bratři František a Jakub Andrlovi v Berlíně.
Jiří zatím roku 1739 ovdověl a následujího roku 1740 pojak za manželku Žofii Hurytovou z Tisovského ovčína, dnešních Pekel. S ní měl čtyři děti. Ve 40. letech mu však vedle radosti z děti nastaly i potíže s úřady.
Roku 1746 se v heřmanské farbnosti konala revize knih, aby mezi lidem nebyly knihy kacířské či z kacířství podezřelé. Knihy měly být vydány k přezkoumání dobrovolně. Tam, kde se tak nestalo, bylo po nich pátráno a jejich držitelé byli vyšetřováni. Jiřímu Andrlovi byly takto zabaveny "Žaltář v rytmy uvedený", vydaný roku 1736 v Lipsku u Samuela Bejamina Waltera, dále "Předmluva na Epištolu s. Pavla k Římanům" od Martina Luthera a modlitební "Ruční knížka", vydaná Václavem Klejchem, rodákem z lažan u Morašic, v Žitavě. Jiří ovšak nevyl tehdy takto postižen sám.
Četba zakázaných knih však nebyla jediným Jiřího proviněním. Doznal, že ve svém domě přechovával kacířské lidi (snad predikanty ze zahraničí), zvláště pak ale věřil, že obrazy svatých nemají býti uctívány, a haněl modlitbu svatého růžence. Jednoduše řečeno - nevěřil v to, co poroučela římskokatolická církev. Dne 21. prosince 1746 byl tak nucen pronést v heřmanském chrámu Páně přísahu. Stalo se tak při bohoslužbě, již byli vedle shromážděného lidu přítomní tehdejší farář Václav Šedý a jako svědkové heřmanský kantor Havel Pitmar, Václav Beneš a Jan Proxa. Jiří, klečící a dotýkající se rukama evangelií, musel uznat, "že žádný spasen býti nemůže mimo víry tý, kterou drží, věří, káže a učí svatá katolická a apoštolská římská církev", proti které těžce zhřešil. Uznal svou velikou chybu a jsa ujištěn o pravdě katolické víry, upřímným srdcem a beze vší lsti musel zavrhnout a proklít všechna kacířstva, kterých se dopustil. Odpřísáhnul, že nyní z celého srdce věří a s pomocí boží až do své smrti pevně věřiti bude v to, co učí katolická církev. Neměl se též stýkat s kacíři nebo s lidmi podezřelými z kacířství. Pokud by někoho takového poznal, měl ho nahlásit své duchovní vrchnosti, tj. faráři. Slíbil, že se též poddat všem pokutám a trestům, které mu byly uloženy od pražské arcibiskupské konsistoře. Kdyby něco z těchto svých přípovědí a přísah zrušil, zavázal se podvolit všem trestům, které jsou proti takovým přestupníkům ustanoveny.
Takové odpřísáhnutí neučinil ale tehdy Jiří poprvé. A ani ne naposledy... Již roku 1747 byl arcibiskupským soudem opět odsouzen pro "lutherské kacířství". Vedle něho však byli odsouzeni a od téhož kacířství rozhřešeni a zpět v lůno matky přijati i jeho manželka Žofie a synové václav a Jakub.
Ani takovémuto nenapravitelnému kacíři však nebylo bráněno, aby se stal svědkem při svatbě v heřmanském kostele. Stalo se tak 21. 10. 1749, kdy se ženil vdovec Mikuláš Bečička s Annou Vostrovskou ze Zálší. Musela to být opravdu povedená svatba. Ženich kdysi odsouzen pro kacířství, nevěsta z rodu podezřelého z kacířství. Svědkem byl vedle Jiřího i jeho syn Václav, o němž již byla řeč. Pár oddal Jan Hlavsa - jezuitský misionář!
Při vlastní svatbě však Jiřímu Andrlovi problémy nastaly. Roku 1750 opět ovdověl a jelikož měl malé děti, bylo potřeba v domácnosti hospodyně. Sňatek chtěl uzavřít roku 1753. Jako nevěstu si vyhlédl Marianu Kavkovou z Českých Heřmanic. I ta však byla již jednou odsouzena pro kacířství. V roce 1753 navíc Jiří upadl v podezření z kacířství již po páté a pobyl si půl roku na svůj náklad v litomyšlském vězení ke škodě svého hospodářství. Měl prý též spoluvinu na činu Františka Čapka z Heřmanic, který šel opilý přes kříž a hodlal do kříže sekati. Jiří, ačkoliv o tom věděl, nic nevyzradil. Farář Vojtěch Klička se dotázal konzistoře, co má s Andrlem dělat. Odpověděli, že mu má udělit pokání, dát ho propustit z vězení a nechat ho uzavřít manželství. Mariánu Kavkovou vzal Jiří Andrle vzal až v listopadu 1755. Potíže však způsobilo nejen kacířství obou snoubenců, byli též pokrevně příbuzní a museli ke sňatku získat církevní dispenci - prominutí překážky manželství. Uzavřením tohoto sňatku se Jiří stal švagrem Václava Remeše, takžém horeckého kacíře. Mariána porodila Jiřímu tři děti.
Roku 1766 se osamostatnil Jiřího syn Jakub. Pro svou manželku a děti postavil na zahradě, náležející k čp. 15, vlastním nákladem chalupu, která je dnes označena čp. 16. Vrchnost mu k chalupě přidala kus panské role vedle Bažantnice, otec kousek sadu.
Život Jiřího Andrle, muže nezlomné víry, se naplnil 25. března 1772 v době hladomoru provázeného epidemiemi. Po Jiřího smrti převzal hospodářství na čp. 15 jeho padesátiletý syn Václav, který sotva tři týdny po otcově skonu vyprovázel na heřmanský hřbitov i svoji manželku Žofii. Smrt byla častým návštěvníkem v domech tehdejších obyvatel. Z šestnácti dětí přežila Jiřího jen polovina, sám se však dožil nejméně 15 vnoučat.
Jan Janoušek
Jan Janoušek se narodil jako druhé ze sedmi dětí rodičů Václava Janouška, držitele horecké usedlosti, dnes nesoucí čp. 17, a Mariany, rozené Němcové z Českých Heřmanic. Pokřtěn byl 16. května 1709 v chrámu Páně v Brandýse nad Orlicí, narodil se tedy buď týž den či o den dříve. Za kmotry šli Václav Ludvíček a Magdalena, manželka Martina Voříška, všichni z Horek.
V rodině Janouškových se i přes rekatolizaci, probíhající ve 2. polovině 17. století, udržovala protestantská náboženská tradice, trvala povědomost o starých českých bratřích. Obzvláště Janův dědeček Pavel Janoušek (8. 1. 1658 - 6.5. 1725) mluvíval o tom, jak to ve zdejší krajině vyhlíželo. Ještě Janův otec Václav (28 9. 1682 - 18. 7. 1730) se účastnil tajných večeří Páně, které bývaly u janoušků konány za účastí příchozích bratří. Děti byly v tomto duchu vychovávány.
Po smrti otce se Jan ujal hospodářství na čp. 17, grunt však fakticky řídila pozůstalá vdova Mariana, jež při stavení mnoho zlepšila. V sousedních Českých Heřmanicích došlo na počátku třicátých let 18. století k poměrně širokému náboženskému pohnutí mezi tajnými nekatolíky, zejména mezi mladými svobodnými lidmi. Jan Janoušek se s nimi též často scházel. Tato věc však byla posléze prozrazena. jan byl vyšetřován kvůli držení "kacířské" knihy Manuálník a pro styky s Václavem Němcem, kovářem z Heřmanic, a jinými lidmi, podezřelými z kacířství. Václav Němec uprchl před trestem za kacířské schůzky v lednu 1733 za hranice. O svatodušních svátcích (24. května) téhož roku pomohl Václav Němec přes hranice do hornolužického Gerlachsheimu (dnešní Grabiszyce Dolne v Polsku) Janu Janouškovi a dalším lidem. V Gerlachsheimu bydlel Jan Janoušek u hospodáře Kladivi. Už brzy po svém útěku, kolem svátku sv. Pavla, tj. 30. června, se však Jan vrátil do Čech, aby vyvedl své příbuzné. Odvedl do náboženské emigrace do Gerlachsheimu svou matku Marianu, mladší sourozence Kašpara, Annu, Kateřinu, Marianu a tetu Marianu (z otcovi strany). Opuštěný grunt čp. 17 po zběhlých poddaných připadl za trest litomyšlské vrchnosti, která jej prodala 10. října 1733 Janu Dostálovi. V Čechách zůstal bratr Jana Janouška Matěj, na Horkách čp. 18, jeho strýc Jiří Janoušek s rodinou. Téhož roku 1733 zběhla pro víru do Gerlachsheimu i rodina Michalových z Horek čp. 28.
Emigrant Jan Janoušek se do Čech vracel i nadále, aby odváděl další souvěrce do ciziny. Úřady jej zapsali do seznamu "svůdců" a z výslechů nekatolíků byl sestaven popis jeho osoby. Byl jednooký, v obličeji červený, vlasy měl černé a kadeřavé. Byl menší zavalité postavy, za chůze se kolíbal a při řeči mhouřil oko. Jeho oblíbenou prupovídkou bylo: "Toť je hrozná věc." S Janem Vokasem, řečeným Martínkem, původem z Netřeby, taktéž náboženským emigrantem, odvedl v květnu 1734 tři mladíky ze SLoupnice. V letech 1735 a 1736 navštívil vesnici Čermná na panství lanškrounském. Na podzim roku 1736 vyvedl z této obce, společně s již zmíněným Václavem Němcem a Martinem Pitmanem, původem z Čermné, dvacet jedna osob. Jan Janoušek byl na výpravě v Čechách též s emigrantem Jakubem Andrlem, bratrem Jiřího Andrleho, horeckého hospodáře na čp. 15, známého tajného nekatolíka. Rozmlouvali s lidmi ve vesnicích Čermná a Bystřec na lanškrounském panství.
Kvůli rozsáhlé emigraci z panství Lanškroun si tamnější vrchnost stěžovala u saského kurfiřta a českých evangelíkům, kteří zběhli do Lužice, tak hrozilo navrácení do Čech. Aby se vyhnuli tomuto nebezpečí, odešel s nimi kazatel Augustin Schulz roku 1737 na pozvání pruského krále do Berlína. Se Schulzem sem přišli i bratři Jan a Kašpar Janouškové. Jan Janoušek se téhož roku odvážil jít ještě jednou do Čech, aby vyvedl svého známého. Na zpáteční cestě byl však s těmi, které odváděl do emigrace, zadržen a uvrhnut do vězení v dolnoslezském městě Schmiedeberg (dnes Kowary na polské straně Krkonoš nedaleko Sněžky). Janu Janouškovi byly nohy dány do želez a měl být odtud vydán své, tj. litomyšlské vrchnosti. Avšak noc před tím, než měl pro něj přijet vůz, vyrazily jeho spoluvězňové, kteří neměli žádná pouta, díru do zdi, kterou se podařilo všem uniknout. Jan Janoušek se vrátil ve velmi zbědovaném stavu do Berlína.
Dne 24. dubna 1738 se zde oženil s Ludmilou Pakostovou, pocházející taktéž z panství litomyšlského, asi ze vsi Kamenné Sedliště, která emigrovala též roku 1733.V exilu spolu s ní byli i její četní sourozenci. O rok později, roku 1739, se švagrem Jana Janouška stal Václav Němec, když se oženil s Dorotou Pakostovou, sestrou Janouškovy manželky. Dne 9. září téhož roku 1739 se oženil i Janův bratr Kašpar Janoušek. Z manželského svazku s Veronikou Čapkovou (Pěničkovou) se mu narodili dva synové a tři dcery, avšak jen jediné z těchto dětí přežilo svého otce.
Bratři Janouškové se v roce 1745 stali členy českého bratrského sboru. Vedle něj působili v Berlíně i český luterský sbor a český reformovaný sbor. Mezi těmito emigrantskými sbory trvaly však neustále třenice a nesváry. O určitém významnějším postavení Jana Janouška v bratrském společenství svědčí to, že jej pastor Schulz v červenci 1745 žádal, aby vedl v jeho nepřítomnosti veřejné pobožnosti. Pod vlivem bratří mu však odmídl s poznámkou, že chce nejprve sám Spasitele poznat. Spolu s bratrskými pomocníky Václavem Němcem a Jakubem Kavkou (oba pocházeli z Českých Heřmanic a emigrovali roku 1733) navštívil v letech 1751 a 1752, vždy v srpnu, emigrantské bratrské kolonie v Lužici: Nízký (Niesky) a Ochranov (Herrnhut). Jak je zřejmé, z výše uvedeného, při emigraci i v exilu samotném hrály velice významnou roli přátelské a příbuzenské vztahy, navázané často již doma v Čechch.
Jan Janoušek zemřel v Českém Rixdorfu (dnes Berlín-Neukölln) dne 2. března 1761. Na tamním hřbitově je dodnes zachována jeho náhrobní deska, která připomíná, že tam odpočívá tělo horeckého rodáka. Význam Jana Janouška pro českou náboženskou emigraci 18. století byl zhodnocen i v krásné literatuře, a to před sto lety roku 1903 v červencovém čísle Bratrských listů životopisnou povídkou A. V. Dubského "Z historie utrpení".
Toleranční patent a jeho důsledky
Horečtí evangelíci se však i přes popsaná pronásledování nenechali ve svém přesvědčení zviklat a vydrželi až do výhlašení tolerančního patentu v říjnu 1781, jenž znamenal ukončení protireformace v českých zemích. Po vzájemné domluvě se nekatolíci s farností České heřmanice a Cerekvice dne 3. prosince 1781 sešli ve statku dřívějšího rychtáře Jiřího Čapka v Českých Heřmanicích, jenž byl mimochodem druhým manželem podhorecké mlynářky. Druhého dne pak podali na vrchnostenskou kancelář v Litomyšli celkové součty obyvatel, jež se považují za evangelíky. Z Horek bylo přihlášeno 80 osob ze 17 domů. Na tyto hromadné přihlášky však nebyl brán zřetel a bylo nutné se přihlásit individuálně. Tyto přihlášky podávala hlava domácnosti či rodiny za své příslušníky bez rozdílu věku, příp. i samotní jednotlivci. Z Horek se takto ve dnech 7. - 11. února 1782 přihlásilo 60 osob. Tyto přihlášky jsou sice psány vždy osobitým rukopisem, nicméně jejich obsah byl zjevně domluvený. Ani tyto přihlášky však nestačily a jednotlivci se museli dostavit před komisi, která zjišťovala motivy jejich odpadnutí od katolické církve.
Z individuálních přihlášek a výslechů probíhajících od února až do června 1782 se tak lze seznámit s náboženskými názory horeckých evangelíků. Ti vesměs vyznávali víru, která se projevovala lámáním chleba a pitím z kalicha Páně. Sami ji nazývali vírou beránkovou, avšak srovnávala se s povoleným helvétským vyznáním. Pocházela podle nich již od mistra Jana Husa a Kalvína. Tu víru jim vštěpovali jejich rodiče nebo je k ní přivedl manžel či manželka. Mezi přihlášenými lze nalézt především tradičně nekatolické rodiny, které si svou víru udržely po celou protireformaci. Rodina tak sehrála hlavní roli při předávání této víry.
Než si ustavené evangelické sbory našly vlastního pastora, byli protestanté při křtech a sňatcích odkázáni ještě na služby katolických kneží. V heřmanské farnosti křtí farář Matěj Střelský či kaplan Ignác Řešátko děti nekatolíků až do 8. září 1783. Od 13. 10. 1783 včetně pak křtí až na vyjímky děti nekatolíků Jan Breznay, správce helvétského sboru ve Sloupnici, pocházející z Uher. Kmotry evangelíků byli opět evangelíci. Zajímavá je neustálenost terminologie v matriční rubrice náboženství dítěte - uváděno je "helveticae", "evangelicae", "calvinisticae", "beránkový víry" (tak u všech pokřtěných evangelíků z Horek). U sňatků byla tato rubrika vyplňována vesměs jako "helveticae", přicemž až od 11.11. 1783 včetně oddává evangelíky výhradně Jan Breznay. U pohřbů se nekatolíci prakticky odešli bez asistence katolických kněží, nutností byl však vznik oddělených evangelických hřbitovů. jan Breznay začal pohřbívat 27. 9. 1783. Proměny v rubrice náboženství jsou v oddíle zemřelých podobně jako u pokřtěných. lze konstatovat, že i přes potíže s vlastním dobovým pojmenováním evangelíků šlo v našem kraji rozhodně o potomky české reformace se všemi jejími kořeny (odkazy na Husa a pod.), na území bývalého panství Brandýs nad orlicí více pak o potomky českých bratří než utrakvistů (podobojích).