Růžový palouček 6. 7. 1997 - projev Jana Miliče Lochmana Tradice a odkaz Růžového paloučku
O Růžovém paloučku jsem slýchal už od dětství. „Růžový palouček“ – to bylo jméno evangelického časopisu pro mládež za dob první republiky. Docházel do naší rodiny pravidelně, ty jeho obálky s motivem růží mám od předškolních let živě před očima; a ovšem otázky: Co to má všechno, to pěkné jméno, ta symbolika, znamenat? Dostávalo se mi od rodičů v navázání na Jiráskovy Staré pověsti české ovšem odpovědi: Růžový palouček – to je místo, kde se Čeští bratří v době pronásledování pro víru bohoslužebně loučili s rodnou zemí před konečným odchodem do ciziny. Z jejich slz vykvetly růže…
Bylo to krásné vyprávění, ale už jako dítě jsem tušil, že je trochu básnicky přikrášlené. Později jsem narazil na kritické hlasy historiků: Růžový palouček je prý produkt zbožné fantazie. Historická fakta jsou skutečně skromná, leccos se tu pochopitelně přibásnilo. Beru ty historické pochyby vážně, Palouček není žádné nedotknutelné „svaté místo“. Bere nám to však půdu pod nohama, když se zde po desítiletí zase pravidelně scházíme? Holdujeme legendám? Jsem přesvědčen, že tomu tak není. Toto místo stojí zástupně pro nesporné dějinné dění – a co víc: pro duchovní odpověď na historickou katastrofu, kterou bylo pronásledování v době protireformace a dokonce už v půli 16. století.