Vážený pane předsedo, vážení vzácní hosté, dámy a pánové,


když jsem od organizátorů dnešního slavnostního odpoledne dostal žádost, abych zde promluvil, tak mi to nedalo, abych se podrobněji podíval na historii spojenou s Růžovým paloučkem. Něco jsme se učili ve škole, občas jsem sem přijel jako turista, ale na této slavnosti jsem poprvé. Tak se mi dostalo do ruky velice krásné dílo pana doktora Milana Skřivánka, archiváře a historika, který celou historii Růžového paloučku sepsal fantastickým způsobem a vydal ji v Litomyšli v roce 2011. V publikaci píše o proměnách historického vědomí a v odkazech uvádí 304 prostudovaných pramenů. Vřele proto doporučuji každému, aby si - až bude mít trochu volného času - tento skvělý spis opatřil, a tak se dozvěděl, jaká je skutečná historie Růžového paloučku. Sám jsem si uvědomil, že tradice Paloučku je nejspíš dílem našeho slavného génia Járy Cimrmana. Vznikla totiž z legend, které si navzájem protiřečí, a touto klikatou cestou se vinul i smysl slavností Růžového paloučku. Přesto se domnívám, že slavnosti na Růžovém paloučku mají budoucnost, jak bych se chtěl zmínit ve svém příspěvku.


Když se podíváme na to, kdo jsou velké historické osobnosti, které tvořily naše dějiny, tak pan předseda zde před chvílí vzpomněl letošních oslav úctyhodného výročí narození českého krále Karla IV. Naše dějiny však zdobí i další velká jména. V souvislosti s Růžovým paloučkem to je určitě Jan Hus, dále Jan Amos Komenský, ale také Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš, Václav Havel a ještě – Tomáš Halík. Proč přidávám ta čtyři poslední jména? Jsou to čtyři české osobnosti, které na světové scéně sehrály významnou roli, a Tomáš Halík ji právě teď sehrává. Jde totiž o jediné české osobnosti, které byly poctěny ve Velké Británii stejným titulem - čestným doktorátem Univerzity v Oxfordu. Jsou to lidé, kteří nás znamenitě zviditelnili ve světě. Když se však podíváme na jejich životní osudy, nebyly zrovna veselé. Výjimku tvoří snad jen Karel IV., i když i ten měl celou řadu velmi vážných problémů, které zvládl tak úspěšně, že byl dokonce zvolen císařem římským – tehdy nejvýznamnějším evropským panovníkem. V souvislosti s Janem Husem jsme si nedávno připomínali šestisté výročí jeho velmi tragické smrti upálením v Kostnici. Masaryk, aby mohl vybudovat Československo, musel v penzijním věku odejít do exilu, a tam podat obdivuhodný diplomatický výkon.


Tady malinko odbočím. Na sklonku svého života přijel do Prahy proslulý britský a rakouský filozof Karl Popper (1902-1994). Po své přednášce nám vyprávěl o svém zážitku z první světové války. V té době žil se svými rodiči ve Vídni. Jeho otec byl významným advokátem a patřil ke smetánce vídeňské společnosti, takže se u nich doma scházívala elita tehdejší monarchie. Mezi přítomné občas zavítal také náčelník rakouské tajné služby, jenž klidně i před malým Karlem vyprávěl, že existuje český zrádce jménem Masaryk (1850-1937), který odešel do exilu, a tam se snaží rozbourat Rakousko. Po válce, až Rakousko vyhraje, bude tento zrádce samozřejmě odsouzen a popraven. Náčelník tajné služby ovšem znal Masarykovy spisy a citoval přítomným s obdivem Masarykovy nejzajímavější myšlenky, zejména ty, které napsal a prosazoval v exilu.


Vše dopadlo jinak, Masaryk nebyl popraven, stal se prezidentem Osvoboditelem Československé republiky, a jeho odkaz si neseme dodnes. Edvard Beneš byl v exilu dokonce dvakrát, protože byl spolupracovníkem Masaryka za první světové války a pak jako prezident republiky odešel do exilu do Velké Británie za druhé světové války. Jeho osud byl, jak dobře víme, tragický. Václav Havel se stal prezidentem, ale předtím byl nejprve vězněm komunistického režimu, a tyto útrapy dozajista přispěly k jeho relativně brzkému odchodu na věčnost. A pokud jde o Tomáše Halíka, který je bohudíky naživu, tak když se podíváte, jaké má renomé ve světě, a jaké zlovolné pomluvy se kolem něho šíří v naší republice, tak si myslím, že to ukazuje na velice zvláštní rys české národní povahy.


Co tedy s tím? Musíme se podívat na současný stav naší společnosti, který není zcela uspokojivý, navzdory tomu, že materiální podmínky, ve kterých žijeme, jsou podle mého soudu v historii Československa a České republiky rozhodně nejkvalitnější. Máme svobodu vyslovovat veřejně své názory, možnost se vzdělávat a konfrontovat se se světem v tom pozitivním slova smyslu. To všechno bereme jako samozřejmost, a naši nejlepší lidé rozličných povolání nás dobře reprezentují nejenom v Evropě, ale po celém světě. Na druhé straně je domácí scéna poměrně zoufalá. Když zabrouzdáte na sociální sítě, a čtete, co si lidé myslí, jaké dezinformace berou za skutečné, s jakou nenávistí vůči svým spoluobčanům vystupují na veřejnosti, a jakých demonstrací se účastní, tak propadnete nejspíš depresi. Pikantností z poslední doby je skutečnost, že u nás se tísní mnoho uprchlíků; myslím, že jich máme v současné době asi čtyřicet. A kvůli tomuto obřímu zástupu uprchlíků uspořádali naši spoluobčané třikrát více protiuprchlických demonstrací; na každého uprchlíka tři demonstrace. To přece není normální a ukazuje to na bídu veřejné scény v zemi, která se čistě teoreticky honosí tradicí Růžového paloučku.


Právě tyto týdny žijeme ve stínu toho, co se odehrálo před několika dny ve Velké Británii, kterou jsem před chvílí chválil za to, že nám v Oxfordu odměňuje doktoráty naše nejvýznamnější osobnosti. Na druhé straně teď britští voliči v zemi, která se považuje za kolébku demokracie, předvedli, jak i tam převládá rozvratný vliv sociálních sítí a všeobecná nechuť k oficiálním strukturám. V referendu se Britové demokraticky rozhodli, že odejdou z Evropské unie, ale teď neví, co s tím. Najednou totiž s údivem zjišťují, že Evropská unie není tak špatná organizace, a že přijdou o velké výhody, které měli. Je dokonce možné, že Velká Británie se nakonec rozpadne na několik menších států, takže jejich význam rozhodně nebude takový jako v době, kdy Británie byla v Evropské unii a významně ovlivňovala společnou politiku Unie.


Přitom dosavadní Evropská unie se svou půl miliardou obyvatel, jednotným trhem a volným pohybem osob, je jedním z největších a nejúspěšnějších ekonomických sdružení na světě, a řada států by se k ní ráda připojila. V EU pracují zdatní inženýři, vědci, lékaři, podnikatelé, architekti, bankéři a manažeři i další odborníci, kteří se snaží zlepšit životní podmínky pro celou společnost. To jsou lidé, kteří dokáží ve světovém kontextu mnoho dobrého právě tím, že se odbouraly mnohé překážky mezi jednotlivými národy - a teď by se to mělo dobrovolně zkazit. Někdy mi připadá, že mnozí naši spoluobčané se staví k EU tak, že Česko je jakýsi protektorát nebo kolonie nepřátelského Bruselu. Ve skutečnosti máme skvělou možnost v Bruselu pracovat ve prospěch celé Unie, a tím i naší země. Měli bychom do Bruselu posílat své nejlepší zástupce, kteří budou pracovat na tom, aby Evropa mluvila jedním hlasem, a aby měla nejen váhu hospodářskou, ale i politickou. To se u nás neděje a jsem šokován tím, kolik lidí si myslí, že by bylo nejlepší, kdybychom z Evropské unie, popřípadě i z NATO, odešli, čímž bychom si údajně zajistili národní suverenitu, ale ve skutečnosti by to byla národní sebevražda.


Chtěl bych se nakonec vrátit k tomu, že samozřejmě existuje mnoho velkých nebezpečí, která souvisí s tím, že svět se rychle mění a je globální. To co se stane na opačné straně zeměkoule, se vzápětí projeví u nás v Evropě. Musíme se proto opravdu snažit, abychom si ty velké výdobytky, které máme od roku 1990, nejenom udrželi, ale pokud možno abychom hráli důstojnější roli než jen nějakého škarohlída nebo černého pasažéra v Unii. Rád bych zde ocitoval varovnou úvahu o smyslu českých dějin od významného českého historika profesora Josefa Pekaře, jak ji vyslovil v Národních listech v r. 1925:


„Smysl českých dějin je, že Čechové, kdykoliv se dopracovali vysoké úrovně svobody a samostatnosti, podvrátili sami obojí vzápětí nedostatkem rozumné umírněnosti. A to jak v oboru života politického, tak duchovního.“


Ač napsáno v roce 1925, zní to zcela aktuálně. Pekař byl geniálně předvídavý. Co s tím našim národním prokletím udělat? To je otázka, která by tady, na Růžovém paloučku, mohla napříště zaznívat. Zároveň by to byla cesta, jak vybřednout z poněkud cimrmanovského mýtu Růžového paloučku, a nastolit téma hodné Pekařova postřehu. Za totality se spontánně vytvářely „ostrůvky pozitivní deviace“. Nikdo z nás není přece osamělý. Každý z nás je členem nějakých společenství, ať už jsou to sousedé nebo různé organizace, kde si lidé pomáhají a pracují na tom, aby naše občanská společnost vypadala trochu lépe, než dosud.


Češi občas skandují "Češi Čechům", což je ale velký problém. U nás v současné době připadá na jednu plodnou ženu asi 1,5 dítěte, což je zaručené rychlé vymírání. Lehce lze spočítat, že v roce 2050 bude českých Čechů jen pět milionů. Co s tím? První pomoc spočívá samozřejmě v tom přesvědčit páry v plodném věku, aby si pořídily v průměru 2,1 dítěte. Když toho Češi nedosáhnou, nutně sem budou přicházet cizinci, aby zabydlili uprázdněná místa a našli si zde práci. Za druhé se musíme energicky snažit, aby národ našeho rozměru vynikl právě tím, že je schopen generovat ze svého středu osobnosti, které ve svých profesích znamenají evropskou nebo i světovou špičku. Pracuji již více než půlstoletí v různých ústavech Akademie věd, která díky své profesionální úrovni přitahuje nové talenty - mladé muže i ženy, kteří nás velmi dobře reprezentují na evropské i světové úrovni, ačkoliv o tom veřejnost mnoho neví. Podpora poskytovaná vědě se v poslední době mírně zlepšuje, ale zdaleka to ještě nedává dostatek příležitosti k tomu, abychom mohli využít tvůrčího potenciálu, který máme. Dnes už je totiž zcela nabíledni, že o úspěšnosti a prosperitě národů zdaleka nerozhodují pouze ekonomické ukazatele, geografické přednosti či zdroje surovin. Rozhoduje právě kvalita vědy, která je hlavním tahounem technického pokroku. Vzpomeňme si, co jsme sami zažili v posledních dvaceti letech třeba v informačních technologiích, jaký je to obrovský skok, který přichází nenápadně, ale poměrně rychle, a který bude znamenat, že právě země podporující vědu půjdou nejrychleji kupředu.


Zde bych rád připomněl citát, který je velice starý, a pochází od osobnosti, o které tady na Paloučku snad nikdy nebyla řeč. Podle mého soudu to přitom byl geniální muž, jeden z největších českých vlastenců a také významný vědec a organizátor českého vědeckého života - Jan Evangelista Purkyně (1787-1869). Purkyně proslul jako biolog a lékař; založil fyziologii jako vědecký obor. Největší poctou pro vědce nejsou různé ceny a medaile, ale tzv. eponyma, tj. pojmenování vědeckého pojmu po jeho objeviteli, například Dopplerův jev v akustice a optice. Najděte mi na světě někoho, kdo má na svém kontě třináct eponym, a to nejenom v oboru biologie, ale také třeba i v astronomii. Byl to právě Purkyně, který v roce 1853, čili před více než 160 lety, napsal do jím založeného časopisu Živa:


„Není potřeby dokazovati, že u nás, dnem ode dne více, se rozšiřuje přesvědčení, že také přírodozpyt náleží podstatně do oboru vědomostí, jakých každý vzdělaný člověk nabýt má. Čilý život a veselé vlnění pospolitého obcování zakládá se nyní nejvíce na pokroku přírodních věd a blaze národu, v jehož lůně tyto vědy horlivých pěstovatelů mají.“


Krásné, téměř poetické vyjádření, ale velmi pravdivé a pro nás možná ještě významnější než v Purkyňově době.


Nacházíme se velmi blízko Litomyšle, kde se narodil nejen Bedřich Smetana, ale také Zdeněk Nejedlý, který zde na Růžovém paloučku několikrát vystoupil. V Litomyšli se však narodil také profesor Zdeněk Kopal (1914-1993), patrně nejvýznamnější český astronom minulého století, který byl příkladem právě člověka, jenž absolvoval doma Karlovu univerzity, ale jeho talent ho díky britskému a americkému stipendiu zavedl ještě před II. světovou válkou do ciziny. Během stipendijního pobytu v USA však válka vypukla, takže se do Protektorátu pochopitelně nevrátil. Jeho rychlý vzestup na světovou špičku v několika vědeckých oborech mne s odstupem doby opravdu fascinuje. Stal se jednak vědeckým pracovníkem na Harvardově univerzitě, ale pracoval také pro americkou armádu na institutu MIT ve státě Massachusetts.


Po válce to vypadalo, že se vrátí domů jako šéf katedry astronomie na Karlově univerzitě, ale přišel vítězný únor, který to pochopitelně zhatil. Kopal zůstal natrvalo v zahraničí, a jen občas mohl svou vlast navštěvovat. Tohoto zaníceného českého vlastence považovaly naše komunistické úřady za nepřátelského emigranta, protože získal americké občanství. Byl tedy takovým polovičním uprchlíkem. Zdeněk Kopal se naštěstí ještě dožil konce komunismu, a v r. 1991 získal čestné občanství rodného města. Stal se pro nás nám příkladem toho, co může člověk ve světě udělat, když má z domova dobré vzdělání a energické nasazení, jímž nakazil a tak vychovával i své spolupracovníky a studenty v cizině. V pedagogice byl profesor Kopal skvělým žákem Komenského. Na své katedře v Manchesteru vyhledával a učil studenty doslova z celého světa. Spolupracoval též významně na americkém kosmickém programu Apollo (přistání člověka na Měsíci), za což získal od NASA speciální vyznamenání. Kopalovou významnou předností též bylo, že pocházel z výjimečného litomyšlského kulturního prostředí, byl mimořádně vzdělán i v historii, a v ní nacházel poučení o tom, jak čelit novým problémům, které současnost přináší.


Vědecká práce v astronomii nás paradoxně přivádí k poznání, že toho o vesmíru víme stále ještě velice málo. Dokonce mám pocit, že naše vědomosti o světě jsou čím dál tím nepochopitelnější, protože těch nezodpovězených otázek přibývá rychleji, než těch, které zvládáme vyřešit. Máme však jednu výhodu - zákony, které platí v přírodě a v celém vesmíru, jsou na naší vůli a předsudcích nezávislé. Nikdo nedokáže přírodní zákony ani demokratickým hlasováním, ale ani nějakým úskokem, obejít či dokonce zrušit; příroda si vždy prosadí svoje.


Skončím proto poukazem na některé praktické důsledky čistě teoretických prací z dílny velkého světového fyzika Alberta Einsteina (1879-1955). Všichni víme, že Einstein vymyslel v r. 1915 obecnou teorii relativity, a tím položil základy pro studium makrokosmu - vesmíru nejspíše nekonečného. Málo se však ví, že už v roce 1905 vysvětlil tzv. fotoelektrický jev, což je složitá záležitost, týkající se samotných základů kvantové mechaniky - fyziky mikrosvěta. Když se podíváte, jak na celém světě přibývá solárních elektráren, tak kdyby z každého instalovaného solárního panelu měli Einsteinovi dědici dostávat jeden cent denně, budou bohatší než Bill Gates. S teorií relativity pak nutně souvisí tak praktická krabička navigačního systému GPS. Šipka na obrazovce GPS, která tak plynule a přesně klouže po silnici a umožňuje vám orientovat se v mapě, by byla k ničemu, kdyby inženýři konstruující tuto navigaci nezabudovali do řídícího programu skutečnost, že atomové hodiny na družicích, které se podílejí na přesnosti navigace, tikají v proměnném gravitačním poli Země, a tedy různou a proměnnou rychlostí. Kdyby v příslušných výpočtech nepoužívali rovnice obecné teorie relativity, tak by vám ta šipka klouzala napříč o půl kilometru napravo nebo nalevo od silnice, po které uháníte v autě. Takovou navigaci by si asi nikdo nekoupil.


V závěru ještě jednou opakuji, že věda a vzdělání národa je to nejpodstatnější, co bychom měli energicky podporovat. Pamětliví varování profesora Pekaře, jak si vždy všechno zkazíme v době, kdy se máme ve skutečnosti velmi dobře, vidím budoucnost Růžového paloučku právě v podpoře soudržnosti našeho národa a rozvoje vzdělání a vědy, což nás může na mapě Evropy postrčit kupředu.